Vladimír Ondračka - FOTOGRAFIE

Vždycky se něco najde

Povídka z vernisáže břevnovské výstavy

Musím začít ze široka. Máme auto. Už docela dlouho, no a to je tak trochu problém. Čas od času musí projít technickou kontrolou. Vyšlo to zase na letošní leden těsně před vernisáž výstavy. Vím, kdekdo jezdí s propadlými papíry, ale já na to nemám nervy a přepravovat fotky autobusem, metrem a tramvají se mi nechtělo.

Výzva tedy byla jasná, je potřeba vzít Hašlerku na STK. Jo, Hašlerka je to naše auto, asi teda tušíte, že je to malé autíčko barvy modré.

Nezapomněl jsem na předchozí zkušenost na stanici technické kontroly před dvěma roky, nezapomněl jsem na onoho technika a jeho zvýšený hlas, byl to milý muž, ale říkal to vcelku jasně: "tentokrát vás ještě pustím, ale příště …" no, bylo potřeba vydat se někam jinam, co kdyby si mě taky pamatoval.

Internet je fajn, začal jsem hledat stanici podle kritéria: tam kde to není moc nóbl, nebudou taky moc přísní. Google mapy jsou taky fajn, jeden ví, do čeho jde už dopředu. Okolí vybrané stanice vypadalo vhodně, staveniště, ruiny továrních hal. No, nebudu vás napínat, vybral jsem svým způsobem dobře, v okamžiku, kdy jsem tam totiž v pošmourném zimním dni brzy ráno dorazil, jsem dokonce dospěl k názoru, že až moc, že jsem to možná drobet přehnal. Satelitní mapa opravdu nelhala, byla to nějaká bývalá tovární hala obklopená jinými polorozpadlými budovami, nezpevněné cesty naštěstí zpevnil mráz a sníh. Každopádně místo, kde byste se určitě nechtěli vyskytnout po setmění. Nicméně cedule STK tam byla, potlačil jsem myšlenku otočit se a rychle ujet a po chvilce váhání jsem se vydal do kanceláře. Tady to šlo ještě vcelku rychle a hladce, poslali mě čekat před vjezdová vrata. Pak se to začalo drobet zadrhávat.

Mrazivý vzduch hluboko pod bodem mrazu, vychládající kabina vozu a už pár desítek minut zavřená vrata, chvíli jsem zkoušel rádio, ale to je v kategorii: už se mi moc nechce fungovat, asi za to mohou myši, které nám před časem okousaly anténu. Začal jsem tedy detailněji zkoumat poněkud ošuntělá vrata před sebou. Až teď jsem si všiml, že je na nich malá papírová cedulka: "Upozorňujeme zákazníky na nutnost sundat ozdobné kryty kol před započetím technické prohlídky."

Myslíte, že jsem opustil vyhřátou kabinu a vrhl se k poklicím? No, ne. Jsem tvor líny a před tím, než vyvinu nějakou aktivitu, pečlivě analyzuji, jestli by se ji nešlo vyhnout.

První nápad: Máte to moc malým písmem (i když to byla vcelku pravda) a nepřečtu to, jsem po chvíli zamítl, asi by rychle vyběhli se mnou namísto Hašlerky, že když to nepřečtu, nemám lézt za volant, hmmm.

Druhý nápad vypadal o něco lépe, pečlivý jazykový rozbor věty neříkal nic o tom, že bych já měl vylézt do mrazu a osobně začít poklice odstraňovat. Upozorňujeme zákazníky na nutnost sundat kryty, no tak ať se sundají, vzpomeňte na film Léto s kovbojem a scénu na zahradě s potenciální tchýní: "Dorinko, nemohlo by se spláchnout nádobí. Jistě, ať se spláchne …"

Ale upřímně, v hloubi duše jsem cítil, co tím papírem na vratech chtěl autor říci, nechtěl apelovat na poklice, aby se sebou něco udělaly, určitě neměl na mysli, že má zákazník prostě jen strpět to, že mu před prohlídkou kryty laskavý technik sundá, to ne, autor měl podle všeho na mysli spíše tohle: "Ty hovado líny, vylez z auta a koukej sundat ty kryty, jedu, jedu, jedu a neflákám se…" Ale já nevylezl, prostě někdy je chuť vzdorovat.

Asi tušíte, že to nebyl dobrý nápad, konec konců, je to stanice kontroly, a heslo každé kontroly je: vždycky se něco najde, a naštvěte kontrolora, co z toho kouká, když bude mrzutý, no bude pečlivý. Tenhle naštvaný byl, nebylo o tom pochyb, věděl jsem to hned, jak ty vrata otevřel. Ty nesundané kryty neocenil. Neobrátil se svým hněvem na mne přímo, ale z vět vypouštěných jaksi mimochodem do mrazivého vzduchu: "proč jsem tam tu ceduli asi nechal pověsit", se dalo vytušit, že jsem právě naštval kontrolora.

Přišel čas přijít k rozumu a neprovokovat, vzal jsem zpátečku, tedy obrazně. Byl čas na rozumnou výmluvu, zkusil jsem to s plným kufrem, že nebylo kryty kam dát, a s ochotou vše napravit … ach jo, přivolal jsem jen další mraky na zakaboněnou oblohu a tvář technika: "Na STK se jezdí s prázdným autem", hřímal ve spravedlivém rozhořčení.

Už jsem to vzdával, popadl jsem rukavice a začal lomcovat s kryty kol. Nešlo mi to, vůbec, dřepěl jsem na bobku balancujíc nad krajem montážního kanálu a zoufale tahal za ty hloupé kusy plastu, leč marně. Už vím, proč se radí řidičům, aby si nasazování sněhových řetězů natrénovali, já nezvládl ani první krok, sundat poklice.

Možná to byl zlomový okamžik, zželelo se mu té postavičky tahající beznadějně za plastové poklice v dosti nedůstojné pozici. Než jsem po nějakém čase a pár desítkách metrů kontrolní dráhy oné stanice technické kontroly s různými nástrahami, jež daly Hašlerce pořádně zabrat, opouštěl tu bývalou tovární halu, prošel onen technik proměnou v milého muže, který se mnou loučil slovy: "tentokrát vás ještě pustím, ale příště …"

Inu, budu muset najít nějakou stanici technické kontroly…, ale na to je teď ještě dost času.




9.2.2013